ÚVOD

Podzemní stavby patří k jedné ze základních aktivit firmy Vodní stavby od jejího vzniku v roce 1951. Tehdy byla firma vytvořena sloučením několika stavebních podnikatelských subjektů, které přinesly tradici v hydrotechnických, vodohospodářských i průmyslových stavbách - především šlo o firmu Lanna a Baťovy stavební závody působící v jižních Čechách, konkrétně v Sezimově Ústí.

PODZEMNÍ VODNÍ ELEKTRÁRNA LIPNO

Hned na začátku činnosti Vodní stavby vybudovaly mimořádné dílo, které je nutné připomenout i z hlediska významu a rozsahu prací podzemního charakteru. Jde o výstavbu prvého stupně vltavské přehradní kaskády, kterým bylo Vodní dílo Lipno I a II. Stavba probíhala v letech 1951 až 1960 a na svou dobu šlo o hydroenergetickou stavbu špičkové evropské úrovně. Základem díla byla zemní hráz o kubatuře 272 tis. m³, její součástí u levého břehu byl gravitační betonový blok s funkčními objekty (kubatura betonu 58 tis. m³). Při složitém zakládání hráze a těsnění podloží musely být použity i ocelové kesony. Tato poměrně malá hráz díky morfologii terénu (v geologicky ne tak dávné době zde bylo sladkovodní jezero) umožnila vytvořit vodní nádrž s objemem 306 mil. m^3.
Jedním z hlavních účelů díla byla výroba elektrické energie. Elektrárna byla vyprojektována jako podzemní a zpracovávala průměrný spád 162 m. Její vybudování patřilo k nejnáročnějším částem stavby (viz obr. 1).
Vlastní elektrárna je umístěna v podzemní kaverně o velikosti 70 x 21,5 m, výška kaverny je 40 m. Byla vyražena pod ochranou předem vybetonované klenby parabolického tvaru. Stěny hlavní kaverny byly zabezpečeny ocelovými kotvami, při betonážích v podzemí se používala pneumatická doprava betonu. Pro přívod vody na dvě Francisovy turbiny byly vyhloubeny dvě svislé tlakové šachty o vnitřním průměru 4,5 m. K odvodu vody od turbin slouží odpadní tunel, jehož délka je 3,6 km, a je zaústěn do vyrovnávací nádrže Lipno II u Vyššího Brodu. Stěny odpadního tunelu byly opět kotveny ocelovými kotvami a ve značné části byla provedena betonová obezdívka. Pro přístup do elektrárny slouží šikmý přístupový tunel podkovitého tvaru o délce 200 m. Oba tunely při stavbě podzemní elektrárny, jejíž nadloží je 160 m, sloužily pro dopravu materiálu i rubaniny.
Celkový objem skalních výlomů v podzemí činil asi 350 tis. m³, převážně se jednalo o výlomy v žulovém masivu. Takto získaný materiál byl předrcen, roztříděn a využit pro stavbu. Zkušenosti a kvalifikace pracovníků z této stavby vytvořily potenciál, který firma Vodní stavby využila v dalších letech nejen na hydrotechnických stavbách.

TRADIČNĚ RAŽENÉ KANALIZAČNÍ SBĚRAČE

Souběžně se stavbou Lipna se vytvářela tradice podzemních staveb zdravotně inženýrského charakteru, které posléze vytvořily hlavní část aktivit firmy v podzemním stavbitelství. Šlo převážně o ražené kanalizační sběrače, které Vodní stavby realizovaly v Plzni, Karlových Varech, Sokolově, Mostě a v řadě dalších měst. Mimořádný objem těchto staveb byl proveden v hlavním městě Praze, kde se firma podílela i na podzemních objektech v oblasti Pražského hradu.
Nemůžeme nepřipomenout výraznou osobnost tohoto období, kterou byl ing. Karel Saffin. Dříve soukromý podnikatel, dal plně svou technickou profesionalitu i vynikající lidské vlastnosti ve prospěch rozvoje podzemního stavitelství ve Vodních stavbách. Jako vedoucí tunelářského útvaru vychoval řadu odborníků, kteří později přešli i na stavbu pražského metra (např. ing. Pavel Janda nebo stav. Miloš Kočík). Pod vedením ing. Saffina se v Praze realizovaly sběrače v Hostivaři, Strašnicích (pro sídliště Solidarita) a řada dalších, z nichž připomeneme ražený sběrač ve Vysočanech. Zde bylo nutné projít velmi nepříznivými geotechnickými podmínkami, které tvořily zvodnělé náplavy řeky Rokytky. Ražba probíhala při plném pažení čelby, mezery mezi pažinami byly těsněny dřevitou vlnou a jako rámy byly použity do potřebného tvaru ohnuté kolejnice. Profil byl pro takové podmínky značně velký - přes 10 m². Bylo to období profesně řemeslného umu razičů i kanalizačních zedníků. Raziči uměli projít i tekutými písky (injektáže ještě neexistovaly) a zedníci vyzdívali vejčité profily sběračů i další objekty - jako byly spojné komory, dešťové oddělovače a šachty, které nepostrádají ani určitou estetickou úroveň. V Praze byly tehdy základním technickým předpisem pro výstavbu stokové sítě tzv. Pražské normalie, vydané Pražskou kanalizací a vodními toky. Byly postaveny na dlouholeté zkušenosti z ražení stok, kde se jako provizorní ostění pro ražbu používaly ploché ocelové rámy v kombinaci s dřevěnými pažinami. V kombinaci s vejčitým tvarem zděné stoky šlo o maximálně ekonomický poměr výrubu a průtočného profilu (viz obr. č. 2).
Takto byla ještě v roce 1976 realizována kmenová stoka na kanalizaci Modřany I. A, jejíž délka byla 900 m při spádu 1,2 promile. Plocha výrubu asi 5 m², plochý rám č. IX pražského normálu, zděná vejčitá stoka z kanalizačních cihel z Horní Břízy. Ražba probíhala v údolní terase Vltavy, procházelo se štěrkopísky různé zrnitosti i navážkami s členěním čelby. Po jednom z přívalových dešťů bylo vplaveno do štoly mezerami mezi pažinami asi 8 m³ jemného písku.

PROTLAČOVÁNÍ ŽELEZOBETONOVÝCH TRUB

Na pokračování této stavby, kterou byla kanalizace Modřany II. A, se již projevila snaha vnášet do podzemních staveb u Vodních staveb nové prvky. Značná část tohoto sběrače se prováděla protlačováním železobetonových trub DN 1650 pomocí protlačovací soupravy vlastní konstrukce PS 1650 (viz obr. 3) - později PS 1700 pro kvalitnější protlačovací trouby DN 1700 mm. Kruhový profil protlačovaného sběrače byl doplněn zděnou kynetou s kameninovým žlábkem a šatovskou dlažbou. Touto technologií byla provedena řada staveb a podchodů železnic nebo komunikací a později i výstavba kanalizačního sběrače Louny. Obtížností této stavby byly malý spád, souběh a v podstatě ražba pod základy historických zdí městského opevnění, v důsledku nedostatku místa ražba po spádu i v protispádu a velká vzdálenost těžních šachet (až 145 m - protlačovaní se podařilo zvládnout pomocí bentonitové mazací injektáže). Navíc trasa ležela ve svažitém břehu řeky Ohře. Vyvinuta a nasazena do provozu byla i protlačovací souprava PS 1200 pro žebezobetonové trouby DN 1200 mm.

MINIŠTÍT REES

Zajímavým předchůdcem protlačovacích souprav byl Vodními stavbami v Anglii v roce 1973 zakoupený miništít REES. Jeho pomocí bylo možno budovat kanalizační sběrače nebo kolektory pro jiná média či vedení o vnitřním profilu 1200 mm. Vlastní štít měl profil 1400 mm a pod jeho ochranou se montovalo definitivní ostění ze tří segmentů z prostého betonu o délce 600 mm a tloušťce stěny 80 mm. Vzniklý nadvýlom se zafoukával kačírkem o zrnitosti 8 mm a následně se prováděla otvory v segmentech výplňová injektáž. Rozpojování na čelbě probíhalo ručně, stejně tak i montáž tříkloubového segmentového ostění, jehož spáry byly těsněny samovulkanizační páskou, která pomáhala i roznést vodorovné síly při posunu štítu (viz obr. 4). Segmenty byly vyráběny v jednoduché formě, avšak při maximální péči nutné pro dodržení povolených tolerancí. Největší rozsah prací štítem Rees byl proveden na stavbě kanalizace v Benešově.

MECHANIZOVANÉ ŠTÍTOVÁNÍ

Složitost a pestrost pražské geologie a z toho vyplávajících geotechnických podmínek pro ražbu se plně projevily při další snaze o progresi v ražbách štol. V roce 1972 bylo přijato rozhodnutí o zavedení mechanizovaného ražení štol, především kanalizačních, v kombinaci s protlačováním kvalitních železobetonových trub z betonu B 40, který již velmi spolehlivě odolává agresívnímu prostředí stokové sítě. Protože v tuzemsku nebyla tato technologie k dispozici a vlastní vývoj takovýchto strojů vůbec neprobíhal, bylo po vyhodnocení nabídek evropských výrobců zahájeno jednání s firmou Westfalia Lünnen. V roce 1973 byly předány podklady, které definovaly požadavky na razicí stroj, přičemž důraz byl položen na garanci výkonu v podmínkách pražské geologie při ražbě ve skalním podloží. Firma Westfalia Lünnen nabídla dodávku celoprofilového razicího štítu osazeného valivými disky z tvrdokovu o vnějším průměru 2070 mm, za kterým měly být zatlačovány železobetonové protlakové trouby DN 1700 mm o tloušťce stěny 150 mm spojované na ocelový prstenec těsněný gumovými profilovaným kroužky. Protlačovací stanice byla také součástí nabídky, rovněž tak systém mazací bentonitové injektáže a doprava rubaniny v zatlačovaných troubách od štítu do těžní šachty. Řízení štítu zajišťoval systém naklánění razicí hlavy, potřebné údaje o poloze štítu strojmistr získával na dvou terčích, na které dopadal laserový paprsek. Smlouva byla podepsána včetně garantovaných výkonových parametrů, strojní sestava byla dodána a nasazena v roce 1974 na stavbě kanalizačního sběrače K 8 v Praze 4 - Písnici. Ražba probíhala v pražském algonkiu, tedy v poměrně tvrdých břidlicích, pro které je ovšem charakteristická různá hloubka procesu zvětrání a navíc jsou často tektonicky porušené s četnými plochami diskontuit. Pevnost zdravých algonkických břidlic vedla k velkému opotřební řezných nástrojů i celé hlavy štítu, výměna řezných nástrojů byla operace riskantní, protože pracovník se nacházel před štítem v nechráněném prostoru. V místech, kde se nacházely zvětralinové produkty, navíc zvodnělé, docházelo k zabořování štítu, štít se obtížně řídil přes snahu najít optimální přítlak a sklon hlavy. Pokud se zastihlo pásmo s vysokým stupněm narušení a s mnoha plochami diskontinuit, nebylo možné ani zvětšením přítlaku zabránit odtěžování štěrkovité rubaniny, a tím docházelo ke komínování nadloží.
Přes maximální úsilí německého dodavatele, který postupně vyslal k zajištění garantovaných výkonů své špičkové manuální i technické pracovníky, nebyly smluvní podmínky splněny a po jednáních, která byla samozřejmě složitá, byl stroj vrácen výrobci. Výsledkem této zkušenosti byla i změna koncepce dalšího rozvoje mechanizovaného tunelování u Vodních staveb. Podstatou změny byl záměr využít razicích mechanismů s frézou na výložníku, což se konkrétně projevilo zakoupení razicího stroje Dosco 2MK. Zkušenosti z jeho nasazení uvádíme níže.

VLIV ROZŠÍŘENÉHO DOZORU STÁTNÍ BÁŇSKÉ SPRÁVY

Mezitím celé podzemní stavitelství prošlo velkými změnami, které souvisely se zákonem o rozšířeném dozoru státní báňské správy. Český báńský úřad vydal příslušné vyhlášky a stavební organizace, ale i investoři a projektanti, se museli přizpůsobit. Znamenalo to konec používání "pražských" plochých rámů, jejichž únosnost se nedala staticky prokázat v rozsahu a způsobu, jak byly používány, byl to také konec miništítu REES i delších protlaků trub DN 1200 mm. V tomto rámci bezpečnostních a provozních předpisů již Vodní stavby prováděly stavby dešťových a splaškových sběračů v Dolních a Horních Měcholupech o celkové délce přes 3 km. Na dešťovém sběrači, jehož definitivní ostění tvořily železobetonové trouby DN 1650 mm, byla poprvé u firmy použita pro zaplnění prostoru mezi vnějším lícem trouby a horou s provizovním ostěním samonivelační popílko-cementová směs s přidáním určitého množství bentonitu. Směs se vyráběla přímo na stavbě v rozplavovačích o objemu 3 m³, zaplavované úseky byly necelých 100 m dlouhé. Zajímavou stavbou byl také podchod pod plavebním kanálem pro potrubí vysokotlakého produktovodu. Stavba produktovodu křižovala řeku Vltavu a následně laterální kanál poblíž obce Lužec nad Vltavou. Ražba měla probíhat ve zvodnělých jemnozrnných píscích, úroveň podzemní vody asi 0,5 m pod terénem. Proto byly šachty vybudovány v podzemních stěnách, kanál byl v plavební přestávce vypuštěn, zasypán a z tohoto násypu se systematicky proinjektovala zóna budoucí ražby. Byla provedena klasicky s důlní ocelovou výztuží včetně předvrtů pro zajištění bezpečnosti práce.

MODERNIZACE VRTNÝCH PRACÍ VČ. MANIPULACE S RUBANINOU A ZAVEDENÍ STŘÍKANÉHO BETONU

V roce 1978 až 1980 byla realizována kanalizační stoka v Mladé Boleslavi. Stoka o délce asi 1,1 km byla ražena z portálu, který bylo možno vytvořit v bývalém lomu poblíž řeky Jizery, a probíhala ve zdravém pískovcovém masivu v maximální hloubce až 30 m pod městskou zástavbou. Po dokončení měla odvést vodu z dešťového oddělovače v prostoru u autobusového nádraží a později přívádět odpadní vody na novou čistírnu odpadních vod. Poprvé zde byla nasazena komplexní mechanizace v sestavě - jednolafetový vrtný vůz Secoma, nakladač na pásovém podvozku Haggloader 9 HR a velkokapacitní vůz na odvoz rubaniny Hägglunds. S výjimkou ústí stoky u portálu (viz obr. 5), kde byla v závěru stavby vybudována retenční nádrž, bylo definitivní ostění tvořeno stříkaným betonem, v místech sníženého nadloží a zhoršené kvality masivu byl stříkaný beton vyztužen sítí. Spodní část sběrače tvořila kyneta s bočními pochozími plochami. Byl tak využit celý ražený profil jako retenční prostor pro přívalové průtoky.
Metoda "drill and blast" a stejná strojní sestava (vrtný vůz Secoma, nakladač a velkokapacitní vůz o ložném prostoru 9 m3) byly použity při realizaci přivaděče průmyslové vody pro teplárnu v Trmicích u Ústí nad Labem. Pro dvě ocelová potrubí (DN 500 a DN 700), která vycházela z čerpací stanice na břehu Labe, bylo nutné vyrazit podchod pod pobřežní komunikací a železnicí v délce asi 70 m a především 800 m dlouhou štolu ve vulkanicky vzniklém vrchu Větruše. Maximální nadloží činilo 80 m a ražba probílhala v čediči a čedičových tufech. Hlavní štola se razila z portálu ve směru od Trmic, prvních 70 m procházelo štěrkopísky, na opačném konci se očekával obtížný průchod čedičovými sutěmi. Po provedení zarážky do čedičového masivu bylo možno razit většinou bez provizorní výstroje a jako definitivní ostění provést pouze stříkaný beton. Vzrostly ovšem obtíže s vrtnými pracemi, vrtný vůz Secoma pro vrtání v čediči o pevnosti 35 až 40 Mpa se ukázal jako slabý, nedostatečně robustní a byl posléze nahrazen vrtným vozem VV 4. Ten byl nejprve osazen vrtnými kladivy ruské provenience, které také plně nevyhovovaly a byly nahrazeny kladivy VK 45 (výrobce Permon Křivoklát v licenci fy. Tamrock). Když se ve staničení asi 650 m přešlo do čedičových tufů, stabilita výrubu se zhoršila, stejně tak i vrtatelnost. Obecně se nejlépe osvědčily jednobřitové korunky a monobloky švédského výrobce (Fagersta). V čedičových tufech došlo i k vykomínování, a tím k závalu asi 30 m³ horninou štěrkovitého charakteru. Jako provizorní výstroj se v místech se sníženou stabilitou používala důlní ocelová výstroj - rám č. 00 - 0 - 09.
Štola ražená od Labe (délka 70 m) procházela navážkami, štěrkopískem údolní terasy Labe a posléze čedičovými sutěmi, ve kterých byla vyhloubena šachta pro překonání výškového rozdílu mezi hlavní štolou a tímto podchodem silnice a železnice. Po dokončení ražeb a definitivního ostění ze stříkaného betonu byla provedena betonová deska, do které byly osazeny kolejnice pro montážní a servisní dopravu, ve fázi dokončování stavby sloužila tato drážka pro dopravu ocelových trub na místo montáže.

PRSTENCOVÁ METODA A RAŽBA FRÉZOU NA VÝLOŽNÍKU

Pokračováním výstavby kanalizace v Mladé Boleslavi byl ražený sběrač pod Třídou Václava Klimenta. Ražba probíhala opět v pískovcovém masivu avšak v postatně menší hloubce a kvalita masivu i blízkost dalších inženýrských sítí vylučovaly použití trhacích prací. Proto zde byla nejprve na 50 metrovém úseku a později na dalším úseku délky 630 m nasazena technologie nedestruktivní ražby pomocí frézy na výložníku Dosco 2MK. Současně bylo definitivní ostění budováno prstencovou metodou. Ostění tvořily tři prefabrikované segmenty, dva spodní byly osazovány do prefabrikovaných patek, spojení patek a segmentů tvořily ocelové trny. Klenbový segment byl v rozích fixován ocelovými prvky. Prostor mezi prstencem ostění a horou byl z čela zaplněn stříkaným betonem. Poslední operaci tvořilo vybudování kynety a šachet (viz obr. 6). Tato metoda ražby i budování definitivního ostění byla použita také na 1. stavbě Levobřežního kunratického sběrače v Praze 4. Sběrač byl dlouhý asi 3,8 km a byl budován od roku 1984. Geotechnické podmínky odpovídaly pražské geologii, byly tedy podstatně nepříznivější než v Mladé Boleslavi. V podstatně větší míře, než se předpokládalo, muselo být použito provizorní ostění z důlní ocelové výstroje č. 00 - 0 - 11 B. Kromě nedestruktivních ražeb frézami Dosco 2MK a Alpine AM 50 byly od Š 6 použity i trhací práce, vrtné práce prováděl vrtný vůz VV 2. Trasa sběrače zahrnovala i úseky se značným nadložím, proto spadiště a vstupní šachty byly zajímavě technicky řešeny (vstupní šachty včetně prefabrikovaných točitých schodišť).
V letech 1988 až 1993 byl postupně budován sběrač CD v Praze 4-Kunraticích. Délka sběrače byla 850 m a byl ražen v algonkických břidlicích pomocí frézy na výložníku Dosco 2MK. Převážně šlo o navětralé polohy, v případě výskytu zdravých břidlic byla jejich pevnost na hranici možností rozpojovacího nástroje. Provizorní ostění tvořily rámy důlní ocelové výstroje č. 00 - 0 - 8 a 00 - 0 - 9 s pažinami Union. Jednalo se o oddílnou kanalizaci, do štoly byly nejprve uloženy kameninové trouby DN 600 pro odvedení splaškových vod a po jejich obetonování železobetonové protlakové trouby DN 1200 z kvalitního betonu B 35. Toto uspořádání vyžadovalo mimořádné řešení vstupních šachet, kde mimo dvou vstupů do jednotlivých kanalizací požadoval provozovatel ještě třetí vstup, který slouží pro větrání a údržbu.

ZAVEDENÍ NOVÉ RAKOUSKÉ TUNELOVACÍ METODY

Poslední období rozvoje podzemních prací u a. s. Vodní stavby je zaměřeno na využití nové rakouské tunelovací metody při provádění štol. Poprvé se tak stalo na první stavbě Nové čistírny odpadních vod pro Prahu, která ovšem zatím nepokračuje, protože plánované vymístění čistírny z Trojského ostrova (dnes je vlastně obklopena městskou zástavbou) bylo odsunuto do budoucnosti. Součástí stavby je i největší kanalizační čtyřramenná shybka pod řekou v České republice (zde se jedná o řeku Vltavu), dále vybudování shybkových komor na obou březích a tlamová stoka procházející pražskou zoologickou zahradou (viz obr. 7). Na jejím konci, v místě kde stával bývalý pavilon šelem, byl vyhlouben portál a vyraženo prvních 40 m budoucího tunelu pro odvedení odpadních vod mimo Prahu s kruhovým průtočným profilem o průměru 4,8 m. Hlavní podzemní součástí stavby však byla cca 1000 m dlouhá štola pro sběrač F, která se razila pod vinicemi na stráních severně od Trojského zámku (na vrcholu kopce je kostelík sv. Kláry). Nadloží bylo 20 až 50 m a jako těžní šachta musela být vyhloubena 40 m hluboká šachta Na Salabce, která umožnila napojení bohnického sběrače. Ostění šachty bylo při hloubení prováděno betonáží do kruhové formy. V dubnu r. 1991 byla těžní šachta vč. rozrážek dokončena a zahájila se ražba v obou směrech. Trasa štoly procházela algonkickými horninami, které byly tvořeny drobami, drobovitými břidlicemi, prachovito-jílovitovými a jílovitovými břidlicemi. V blízkosti se navíc nacházela tektonická hranice algonkium-ordovik. Dosah zvětrání měl dosahovat asi 10 m. Předpokládalo se, že algonkické horniny budou středně až silně rozpukány, většinou se 3 systémy diskontinuit. Přesto mělo převážně jít, s vyjimkou pásem silně tektonicky porušených, o pevné až velmi pevné zdravé horniny bez přítomnosti vody, která se měla vyskytovat jen ve formě přítoků z puklin.
Projekt předpokládal, a tak byla také stavba zahájena, provizorní ostění tvrořené důlní ocelovou výstrojí K 21, rám č. 00 - 0 - 6 s pažinami Union. V této situaci byla posouzena možnost změny ostění s aplikací prvků NRTM. Bylo navrženo a po schválení i realizováno ostění tvořené stříkaným betonem, svorníky, sítí a pouze v poruchových pásmech se počítalo s původním řešením. Při ražení bylo používáno střelných prací s metodou hladkého výrubu, svorníky klínové délky 1 m (i swelexy dl. 1,5m) v přístropí a 0,5 m na bocích, síť o průměru drátu 6 mm s oky 100 x 100 mm a vrstva stříkaného betonu 50 mm (v úsecích se sníženou stabilitou až 100 mm). Tato úprava vedla ke snížení teoretické plochy výrubu z a k menší spotřebě kvalitního výplňového betonu B 20 (viz obr. 8). Samozřejmě nedílnou součástí bylo geotechnické sledování, provádění konvergenčních měření a průběžné vyhodnocování vč. okamžité úpravy postupu nebo ostění.
I když skutečné geotechnické podmínky byly horší než předpokládané vč. většího přítoku podzemní vody, bylo ostění podle zásad NRTM v rozhodující délce trasy štoly provedeno (viz obr. 9).
Definitivní ostění tvořilo zdivo z keramických bloků z Poštorné a průtočný profil byl kruhový s průměrem 2400 mm. Před jeho realizací však vyvstal závažný problém. Drenážní účinek štoly způsobil výrazný pokles hladiny podzemní vody a stavební úřad uložil (v nových podmínkách ekologického myšlení po roce 1989) zajistit obnovení původního režimu podzemní vody, tedy opětovné zvednutí její hladiny o 10 až 15 m. Při jednáních s veřejnoprávními orgány bylo sice poukazováno na klimatické poměry v posledních letech i na ekonomicky nepřijatelné náklady spojené s velkým rozsahem injektážních vějířů, které by stejně úplně nevyloučily proudění podél vybudovaného díla. Přesto investor musel přijmout závazek drenážní účinek štoly maximálně snížit, což se realizovalo závěrečným systematickým uzavíráním drenáží budovaných při ražbě i proinjektováním vybraných menších úseků štoly.
Pro definitivní ostění to znamenalo, že bude vystaveno daleko většímu hydrostatickému tlaku, než se předpokládalo. Sběrač zděný z keramických bloků, byť "obalený" betonem (ovšem s obrovským množstvím pracovních spar), nebylo možno v těchto souvislostech považovat za vodotěsnou konstrukci. Proto bylo rozhodnuto provést mezilehlou foliovou izolaci, pro kterou byla vybrána folie Sikaplan od firmy Sika. Na rozdíl od silničních nebo železničních tunelů, kde foliové těsnění zabezpečuje odvedení prosáklé vody do patních drénů (což lze nazvat "systém deštník"), bylo zde nutné zabalit konstrukci sběrače po celém obvodu do svařené foliové izolace a vytvořit tzv. "systém ponorka" (dílo je vlastné ponořeno do podzemní vody). Způsob postupného zdění a obetonovávání definitivního ostění sběrače do předem provedené foliové izolace (nejprve se zhotovila horní část, na níž se navařila isolace v počvě), je neobyčejně náročný na technologickou kázeň při všech operacích realizovaných v té době ve štole. Všechny svary folie byly dvoustopé a byly zkoušeny. Navíc folie je tvořena dvěmi vrstvami, rubová má černou barvu a lícová žlutou, aby bylo možné identifikovat případné průrazy nebo trhliny.
Výsledek opatření i hydroizolace se výrazně projevil. Režim podzemní vody se z větší části podařilo obnovit. Provedená izolace celého úseku dlouhého asi 1000 m vč. jejího napojení na konstrukci šachty Salabka přispěla značně k vodotěsnosti díla, ale zcela bez závad se ji provést nepodařilo. Ojedinělé průsaky bylo nutné dotěsnit cemento-bentonitovou injektáží.
Zajímostí stavby je i vybudování dvou komor (rozbočné a spojné) v úseku mezi šachtou Salabka a začátkem sběrače (u propojení na současný sběrač F). Tyto komory v budoucnosti umožní vybudování a funkci podzemní retenční nádrže na dešťové vody, které zde budou zadrženy a po skončení dešťových průtoků budou odvedeny na čistírnu odpadních vod.
Stavba sběrače F byla zdrojem zkušeností, které byly následně využity na dalších stavbách a v současné době na stavbě sběrače "P" v lokalitě Jihozápadního Města, Řeporyj a Chab. O této stavbě pojednávají další články tohoto čísla.
Vodní stavby se podílely i na výstavbě kolektoru Centrum v Praze (viz obr. 10) a mezi úspěšné podzemní stavby lze jiště zařadit i podzemní přečerpávací elektrárnu Štěchovice.