Joachim Barrande - 200 let od jeho narození

Joachim Barrande je osobností, která nemá v oblasti geologie a paleontologie ve světě obdoby. U nás používáme názvy dané na jeho počest, jako Barrandov nebo Barrandovské filmové ateliéry, zcela běžně, ale mnozí vědí o tomto výjimečném člověku jen málo. Barrande by mohl být inspirací nejen jako precizní vědec, ale i jako charakterní muž. Je proto více než zajímavé zamyslet se nad jeho životem a dílem.
Jeho rodištěm bylo městečko Saugues v jižní Francii v départementu Haute-Loire. Velká nadmořská výška Massif Central ( např. Plomb au Cantal, s výškou 1855 m je od Saugues vzdálen asi 50 km), bohaté srážky a nepropustné horniny dávají této oblasti název "vodárna Francie". Odtud berou své zdroje řeky Loire, Dordogne a přes přítoky Garonne. Barrande se narodil v zámožné statkářské rodině 11. srpna 1799, nyní si připomínáme dvousté výročí. Jeho předkové byli lidé dosti vzdělaní a proto i mladý Joachim byl poslán do Paříže na vysokou školu. V l.1819-24 absolvoval École polytechnique-polytechnickou školu a specielní École des ponts et chaussées tj. školu pro stavby silnic a mostů. V závěrečném ročníku byl nejlepším studentem a po absolvování obdržel titul civilního inženýra. Kromě základního stavebního studia navštěvoval také přednášky o přírodních vědách u vynikajících profesorů té doby, zejména u Curviera, se kterým nepřerušil styky ani po skončení školy, dále u Lamarcka, d'Orbignyho, Prévosta a dalších.
Po skončení studií se několik let věnoval svému oboru a účastnil se staveb mostů na řekách Garonne a Dordogne. Zejména řeka Garonne, dlouhá asi 380 km, která pramení v Pyrenejích a při jejím ústí do biskajského zálivu leží přístavní a průmyslové město Bordeaux, byla pro hospodářství kraje důležitá. V Bordeaux také působil, dále v Saumuru na řece Loiře a v Décize, kde postavil most, který byl v r. 1904 zbourán. Jeho technická invence a mimořádné znalosti nezůstaly ve společnosti nepovšimnuty a na doporučení vévody de Angouleme byl koncem 20. let povolán do Paříže ke dvoru krále Karla X., aby vyučoval jeho vnuka, Jindřicha hraběte de Chambord. Byla to první velká změna v jeho životě. Vztah vychovatele a žáka se vyvíjel velmi dobře a malému princovi se zřejmě matematika a přírodní vědy v podání Barranda docela zamlouvaly. Otce již neměl, neboť vévoda de Berry podlehl v únoru 1820 útoku fanatika, který chtěl tímto činem zabránit dalšímu růstu rodu Bourbonů. V září se ale narodil vévodově manželce malý Jindřich a Karel X. se ujal péče o vnuka. Na trůn nastoupil r. 1824. Jeho vláda však neměla dobré výsledky a proto po červencové revoluci r. 1830 musel opustit Paříž a odejít i s rodinou a svým dvorem do exilu. Měl lepší osud než jeho starší bratr Ludvík XVI., který skončil na popravišti. Nejdříve se odebral do Anglie a potom do Edinburghu ve Skotsku, kde pobyl dva roky.
Zde měl Barrande též příležitost poznat dílo Sira Rodericka I. Murchisona (1792-1871), který se věnoval zejména studiu siluru a za tím účelem navštívil při cestě po Evropě také Čechy. Ve svém díle stanovil některé názvy geologických útvarů, které se běžně užívají, jako např. perm. Od doby Murchisona a Barranda však již geologové několikrát na základě vědeckých náročných analýz posunuli a upřesnili časové rozmezí pravěkých útvarů a stupňů.
R. 1832 opustil Karel X. se svým dvorem britské království a v říjnu přijel do Čech, kde mu císař František I. nabídl k pobytu zámek v Buštěhradu a potom dokonce Pražský hrad. Barrande byl dál vychovatelem a profesorem u králova vnuka a seznámil se přitom na Hradě s Františkem Palackým, který vyučoval Jindřicha němčině, dále poznal Dobrovského, Hanku a Zippa. Velký význam pro něj mělo seznámení s hrabětem Kašparem Sternbergem, který se r. 1818 zasloužil o založení Národního muzea, tehdy Vlasteneckého muzea v Čechách. Během doby své činnosti měnilo muzeum několikrát svůj název, jmenovalo se také České muzeum.
R. 1833 skončilo Barrandeho zaměstnání u dvora, přesto ho s Jindřichem de Chambord pojilo přátelství po celý život a hrabě ho jmenoval správcem svého jmění. Koupil pak zámek Frohsdorf u Vídně a zval někdy Barranda k sobě, ten se ale nechtěl vzdát svého výzkumu. V té době nabídl hrabě Kašpar Sternberg Barrandemu místo hlavního inženýra při stavbě prodlužované koňské dráhy, která již od r. 1830 spojovala Prahu s Lány. Nyní měla směřovat dál na Křivoklátsko a k uhelným pánvím u Plzně. Pro Barranda to byla opět odpovědná technická práce a ujal se jí s důkladností jemu vlastní. Koňská dráha měla v té době své nezanedbatelné postavení a byla důležitou dopravní cestou, např. po trase České Budějovice-Linec se měla dopravovat hlavně sůl a dříví. Barrande se také zabýval hospodárností dopravy po koňské železnici a v jeho pozůstalosti se nalezly výpočty jejích nákladů a návratnosti. Tato doba mu přinesla další zlom v životě, neboť při zeměměřičských pracech nalezl u Skryjí a Týřovic na Berounsku zkameněliny pravěkých živočichů. Jeho zájem byl podnícen i nálezy trilobitů u skal Dívčí hrady za Zlíchovem a rozhodl se tomuto oboru plně věnovat, zejména proto, že ze stavby koňky sešlo. Ze svého platu jako správce Chambordova majetku mohl platit skalníky, tj. dělníky z lomů, kteří mu přinášeli další fosilie.
O domácnost se mu starala paní Barbora Nerudová, která uměla francouzsky a malý Jan, později náš vynikající básník, ho také navštěvoval a Barrande ho při žertování nazýval sekretářem. Naučil se také velmi dobře česky, hlavně zásluhou paní Nerudové. Nejdříve bydlel na Malostranském náměstí a r. 1845 se přestěhoval na Újezd do rohového domu s Vítěznou ulicí, který od r. 1969 zdobí jeho pamětní deska s bustou od Karla Lidického. Byt byl přeplněn fosiliemi a Barrande ve své skromnosti používal na práci již jen kuchyňský stůl.
V Paříži si také držel po celý život vlastní byt a každý rok tam jezdil. Ve svém výzkumu nebyl izolován od ostatních paleontologů, r. 1843 podnikl s Murchisonem a Zippem prohlídku skal v Malé Chuchli, Slivenci, Hlubočepích a Dvorcích nebo r. 1846 jel s americkým geologem Romingerem na Berounsko. Sám se také vydával na cesty, jako do Vratislavi, Krakova, Besanc, onu, Lie`ge, Bonnu a Halle. Jeho korespondence byla velmi bohatá a směřovala do celého světa. O českých zkamenělinách mohl tehdy Barrande číst v knihách I. Borna, hr. Kinského, J. T. Lindackera a dalších. Dokonce již r. 1770 se tomuto oboru věnoval jezuita F. Zeno.
Po třináctiletém bádání vydal Barrande r.1846 v Lipsku a pak i v Praze svou první knihu o silurském systému. Stanovil osm stupňů geologických vrstev paleozoika a porovnával je se známými vrstvami uznávanými v Anglii. Byl to úvod k jeho hlavnímu a neobyčejnému dílu o 22 svazcích,které začal vydávat r. 1852 - "Systeme silurien du centre de la Bohe^me". Má celkem 6000 stran, 1160 kreslených tabulí a je zde popsáno 3560 živočichů všech druhů ze straších prvohor-kambria, ordoviku, siluru a devonu. Pro pojmenování fosilií používal rád česká jména, jako např. Pantáta, Vlasta, Královna, Vévoda nebo Babinka prima dle paní Nerudové. České názvy nebyly vždy v zahraničí přijaty, ale dle pravidel v zoologii jsou platné. Londýnská geologická společnost mu po vydání prvního dílu udělila prestižní Wollastanovu cenu, pojmenovanou dle anglického fyzika a chemika Wollastona (1766-1822), který mimo jiné objevil palladium a rhodium.
Ve svém soukromém životě byl Barrande vždy korektní, střídmý, štědrý k potřebným. Za sbírání zkamenělin zaplatil skalníkům mnoho tisíc zlatých. Měl velmi dobré zdraví, nebyl téměř nikdy nemocen a při svých 80. narozeninách sfáral na Příbrami do hloubky 1000 m. Na podzim r. 1883 ho stihla zpráva, aby okamžitě odjel k umírajícímu hraběti Chambordovi do Frohsdorfu. Barrande ho nalezl ještě naživu a stal se i vykonavatelem jeho poslední vůle. Zvýšená námaha a rozčilení mu však přivodily těžký zápal plic, kterému 5. října 1883 podlehl. Byl pohřben v Lanzenkirchenu.

Jeho výjimečná přímá povaha se odrazila i v jeho závěti, ve které odkázal všechny své knihy a sbírky Českému muzeu, neboť jak se vyjádřil "z české země pocházejí, české zemi nechť náležejí". Na dokončení svého díla věnoval muzeu 10 000 zlatých.
Na jeho počest byla v červnu 1884 umístěna na skálu za Zlíchovem velká pamětní deska s jeho jménem, kterou věnovala Českomoravská továrna. Skála původně dosahovala téměř až k Vltavě, ale r. 1742 byla odstřelena francouzskými vojáky při stavbě silnice na Zbraslav. Tak byl odkryt zvrásněný reliéf z lochkovských vápenců. Dle Barranda byla pojmenována i oblast středních a západních Čech s vrstvami staršího paleozoika a svrchního proterozoika - Barrandien. Byl to velký člověk.

Helena Kohoutová